Ruská ruleta

Tak už mně to zase postihlo. Čudlíkománie nejhoršího způsobu- touha pořídit si sovětský fotoaparát a vykonat s ním věci hodné velikého Sovětského svazu. To tak úplně né, ale chtěl jsem něco malinkého dálkoměrného pro takzvanou Street fotografii a ne aby mně to úplně zruinovalo. Z promýšlení a vymýšlení mi vypadl Kiev 4 a Zorkij 6. Široká základna dálkoměru, údajně nejpropracovanější převod z dálkoměru na objektiv a výměnné objektivy hovořily zřetelně k mému srdci o Kievu , spolu s momentálně nízkou cenou na internetových aukcích. Nakonec jsem zakoupil Kieva čtyřku, na kterém prodejce shledal nefunkční pomalé časy. Lepší vědět do čeho člověk jde než koupit s představou dokonalého stroje nějaký kšunt.
Přišel s Jupiterem 8 a časy od 1/10 opravdu neběžely a kolečko na ostření prostředníkem bylo povolené. No nekupte to za stovku. Navštívil jsem stránky kiev survival a pustil se do částečné opravy. Na úplnou závěrku jsem si zatím netroufl. Okénka dálkoměru byly vyčištěny a podle negativů seděl dálkoměr perfektně. Jediné co mi vadilo je boule expozimetru a tak po čase přibyl Kiev 2 za příznivou cenu 50 Kč . Na tom nešly časy od 250, tak tam už jsem se do závěrky pustit musel. Kartáček na zuby s jemným vlasem a technický benzín byly věrnými pomocníky. Sice jsem musel ozubená kolečka zpomalovacího mechanismu trochu máčet, aby prastarý tuk a prach povolily, ale odměnou je hladký chod celého mechanismu. Neocenitelným pomocníkem při opravách  je pořádný pořadač pro ukládání jednotlivých součástí, spolu se šroubky, které k nim patří.
     Potom přišel ještě Jupiter 12, což je 35 mm širokáč. Trochu jsem se bál jak bude vypadat jeho zadní člen, který je divoce vystrčený, ale obavy se ukázaly naštěstí jako liché.
S oběma foťáky se pěkně fotí, jsou příjemné do ruky, jen za šera je poměrně obtížné přesně zaostřit kvůli tmavšímu hledáčku. Rychlé focení s dálkoměrem nutí člověka více uvažovat o hloubce ostrosti, což je docela kladem ve zvyšování fotografických dovedností. A pokud člověk trochu předpokládá světlo, může střílet opravdu od pasu.

Ještě jsem si stvořil krytku s koženým polepem a 35mm hledáček z kompaktu Kodak.
Pokud by někdo toužil po radě, nechť se s důvěrou obrátí

Mamiya C330

Středoformátová dvojočka... Někdo řekne no a? Těch je a menších.

 Ale mamča ani není tak veliká jak vypadá. Samozřejmě pokud na ní není namontován 250 mm objektiv.... A to je to. Má výměnné objektivy. MÁ VÝMĚNNÉ OBJEKTIVY!!  A také spoustu dalšího báječného příslušenství, které nikdy asi bohužel mít nebudu. Zatím se musím spokojit se základní 80 tkou, ale již jsem v očekávání 65 mm širokáčku.

Již jen v základu nacházíme vše co je k focení potřeba. Dva objektivy... Měch.. a hlavně... klika. Pokud má někdo o tenhle foťák zájem, doporučuju zvážit jedinnou věc,kterou já osobně pociťuji jako nevýhodu, a to je absence výměnných zad, i když se dají pořídit zadní dvířka na jeden snímek. Samozřejmostí je existence paralaxy, ale pokud se někdo chce věnovat hlavně snímkům zblízka, tohle asi nebude foťák pro něj.

   Výhody- Výměnné objektivy, vestavěný makroměch, vysoká ruční stabilita, množství příslušenství, stačí si naklepat do google.

Ke svému přístroji jsem se dostal několika týdny příhozů na e-bay. Stanovil jsem si maximum a házel několik vteřin před koncem. Vítězství, očekávání nadšení a i první zádrhle. Byl trochu promáčklý plech na boku a dosti zaprášené převody ukazatele snímků. Takže rozebrat, srovnat a vyčistit, což nebyla žádná věda. Potom mi přišlo že se mi nějak špatně ostří... Na vině byla nečistota mezi krycím sklíčkem a vlastní matnicí, což není už vůbec žádný problém když se na to přijde. Možno porovnat s čištěním matnice Flexarety.... A potom už jen foceníčko, výroba ručky atd.

Dáreček

Dnes mne navštívil můj kamarád a přinesl mi dáreček. Spíše tři dárečky.

Jsa vyslán k úkolu tomuto svou ženou, jal se ten dobrý muž uklízet ve starém pokoji, by jej přizpůsobil brzkému příchodu vytouženého potomka na svět a nalezl tam tři obrázkové bedýnky.

Ptal se tedy jako správný syn své matky a správný manžel své ženy, co že má s tímto nálezem provést. Ty dobré ženy odvětily shodně libými hlasy. Křápy starý, vyhoď to. I osvítil ho dobrý Bůh temné komory a pravil mu, nabídni je nejprve Petrovi. A bylo to dobré.

První zázrak jest Certotrop 6,5x9 s objektivem Xenar 2,9/105 a považte vybavený devíti kazetami s původními skleněnými negativy. Jaká slast. Závěrka se sice hned zasekla, avšak opravena bude.

Druhý zázrak jest Certo Stern 10x15 , s objektivem doppel plasmat bohužel bez kazety, zato v naprosto excelentním stavu. Bude třeba vyčkat, nežli se vyjeví kazeta k přístroji tomuto.

Třetím zázrakem jest Microma I, která bohužel také neběhá, ale to bude jen zatuhlé mazivo, nebo podobná nelibost v jejích útrobách. Jestli je některý malý fotoaparát sexi, je to tenhle. Jen do ní sehnat film... Nebo řezačku.

Kalibrace vzdálenosti matnice a roviny filmu

Jak na to. Nejprve musíme sundat objektiv. To je u sklopek s nevýměným objektivem poměrně nepěkná činnost, částečně hrozící protržením měchu. Ale to jen když jste skutečně neopatrní. Nebo můžete vyšroubovat oba členy, otevřít závěrku na T a provést měření tímto otvorem. Jako hlavní nástroj je trubička nebo něco, co lze otvorem po objektivu opakovaně postavit na matnici a to tak, aby to bylo k matnici kolmé. Na tomto nástroji si vytvoříme nějaké měřítko. Buď použijete nalepovací, nebo si jej tam namalujte. Takže přístroj leží na zádech, dírou po objektivu kouká měřítko. Šroubkem zaostřování si vyjeďte na jakoukoliv vzdálenost, kterou jste si na měřítku označili silnější nebo delší čárkou. Šroubek zaaretujte. Vzdálenost si poznamenejte a měřítko vytáhněte. Vyjměte matnici a založte otevřenou kazetu s obětovaným filmem, nebo založenou vložkou či sklem......
Vložte znovu měřítko a už na něm vidíte jak na tom jste....
Vzhledem k tomu, že rovinou filmu moc hýbat nejde, je řešením pohyb matnice, nebo po zaostření popojet o naměřený rozdíl objektivem.

6X9 - velkoformát chudého muže

Jak to tak vypadá, stále jsem se ještě nenašel. SLR Minolta je perfektní pro focení v rodině a eventuelně nějakou naší obecní veselici s ní velice rád odfotím. Pohotovost jednoduchost kvalita. Prostě kouknout doostřit Cvak.
     Ale jsou chvíle v životě muže,kdy v člověku zavládne nostalgický duch, jenž chce tvořit pozvolna, zamyslet se nad každým pohybem a to s Minoltou nedokážu.  9X12 je báječný formát, ale jen tvorba kontaktů není úplně to ono. Chtěl bych si udělat fotku větší, takže jsem limitován svým zvětšovákem, což je Magnifax 4. Limit je něco na 6x9. Že by to mohla být Moskva 5? Chvíli to tak vypadalo, určitě to není špatný foťák a když se zaservisuje, dělá skutečně úžasné fotky.
     Ale co by dálkoměr mne neoslovil. Nějak jsem se nedokázal ztotožnit s obrazem v průhledovém hledáčku.
     Tak tedy něco s matnicí. Hledání našlo svůj cíl v Jhage 6x9 včetně rolkazety Rolex Patent.


Chybějící matnice už nebyl takový problém vzhledem k předchozím zkušenostem. Měděný plech upravený podle velikosti okénka vybrousit matnici , zkalibrovat s rovinou filmu a hurá fotit. Bohužel tak jednoduše to nešlo.
     Lamely clony, které jsou v této závěrce, která i po sto letech šlape naprosto přesně, jsou z papíru a bohužel byly zkroucené, takže clona vytvářela roztodivné tvary, ale kroužek to nebyl ani náhodou. Po několika rozebráních a složeních, lisování a bůhví čím ještě, jsem se vzdal a obrátil se na dobré přátele zda nemají clonu k tomuto. Bohudík měli a podarovali mne. Vyměnil jsem clonový kroužek a tentokrát to již bylo ono.... Krásné focení které bych doporučil každému pro ten zážitek z nostalgie. Navíc osum snímků je úplně akorát pro netrpělivce , který chce vědět jak mu to vyšlo. Jen jsem úplně nakonec musil vyladit rolku, která trochu škrábala filmy. A bonus, pasují mi na to filtry z flexaretu.

Hra na jistotu- Minolta SRT

Jak každý rozumný fotograf ví, hraní si se starými mašinkami je potěšení a slast, kterou nemůže nic nahradit. Ovšem sto a více leté stroje mají své mouchy a když potřebuje člověk jistý výsledek, měl by sáhnout do čerstvějších vod, neboť málo který poptavatel vašich fotografií má dost pochopení pro odpověď-zůstala mi viset závěrka, nemám.
     Tak i já jsem zalovil v čerstvých vodách a jako optimální se mi zjevil fotoaparát z roku 1976, vždyť já jsem také dobře fungující mladík, Minolta SRT 101. Tělo je plně manuální s TTL měřením a korekcí přesvícené oblohy. O objektivech Rokkor jsem slyšel jen samé superlativy líbila se mi i možnost předsklopení zrcátka a jediný zjevný problém byla absence rtuťové baterie 1.35V. Projel jsem net a zjistil že ji lze krásně nahradit zinkooxidovou baterií 1.4V do naslouchadel. Cha cha, mám ještě tři čtvrtě balení kdyby to někdo chtěl zkoušet.
     Mým lovištěm se stal server ebay.de kde se dá narazit na solidní foťáky za slušné ceny a hlavně v solidním stavu. Cenu si již přesně nepamatuji, ale po několika dramatických aukcích jsem asi ve tři ráno uspěl a za několik dní již trůnil nový krasavec na stole.

   Stříbrné tělo s pár naprosto nepostřehnutelnými škrábanci, navíc popsanými v popisu aukce. Na aukru by to zřejmě mělo titulek- nikdy nepoužitá.
   Objektiv byl k tělu jen jeden a to základní 50/1.8. Závěrka je plátěná, jen tak lehce mlaskne, takže se dají udržet časy okolo 15 a i na 10 si se sklopeným zrcátkem troufnu.
   Filtrový závit je 49 mm a tedy i širokáč jsem sháněl s tímto průměrem filtrů. Za cenu Minolty se záklaďákem a ještě malinko navíc byl Rokkor W 28/2.8 na  světě a je s ním pěkné focení.
Když je třeba hrát při rychlejším focení na jistotu, tedy Minolta.

   Jako u všech systémů je tady jen jeden problém. Mám málo peněz, abych si mohl koupit všechno.

Malý velký formát

Určitě jste si již všimli, jak nenápadně se začal zvětšovat můj formát negativu. Také jsem konečně dorazil pod křídla www.temnakomora.cz kde jsem zjistil, že čím větší tím lepší.
     Opět jsem se vrhl na aukro, kde jsem začal přihazovat na starší harmoniky jako šílený. Nakonec se  poštěstilo a přístroj neidentifikovaný za 255 Kč byl mým. Bohužel jsem byl tak nezkušený, že k prvnímu snímku byla ještě předlouhá cesta. Nicméně harmonika těsnila a závěrka i clona šlapaly dokonale, takže ostatní bylo jen otázkou informací.
     Jako první problém se vyjevilo, že přístroj je vlastně vzhledem k absenci matnice a kazet k nepotřebě.

Vzal jsem si kus papíru a začal si malovat, jak asi ten zadek s kazetou má vypadat. Po několika experimentech s překližkou a vlepováním planu- zatím jen fotopapíru do kazety oboustranou lepící páskou jsem vytvořil něco, co kupodivu funguje.
  Poměrně silně mne iritovalo vyndavání a zandavání matnice, šoupání kazety do drážek- evropský systém. O to více se mi zalíbil americký, kdy je matnice přitlačována k přístroji pružinami a po zaostření se pod tuto vsune kazeta, která je držena matnicí na svěřeném místě. Vytvořil jsem tedy rámečeek ve tvaru U, do kterého zapadl rám, v kterém je uchycena matnice.

Rám matnice má přesahy, o které se opírají konce pružin, které jsou v středu upevněny k rámu U.

Pružinová ocel byl poměrně problém, než jsem zaměřil svou pozornost na právě probíhající hrabání listí. Tam na hrabích se skrývá zásoba vhodné oceli.
     Nyní již jen zbývalo vytvořit kazetu. Zadní stanu jem udělal z hliníku, velikost odpovídá rámu s matnicí. Vyřízl jsem a složil rám ze tří kousků dřeva stejné tloušťky jako matnice a udělal do něj drážku pilkou na železo. V té se bude pohybovat šíbr. V horní části , jsem napříč dal širší prkénko, tloušťky akorát pod drážku a na něj přilepil chlupatou část suchého zipu, jako těsnění. Shora jsem vydlabal prostor pro kontratěsnění, tentokrát nalepené na překližce. Šíbr se naskytl v podobě plastu z velkého obalu od DVD.

Nyní zbývalo jen vymyslet jak uchytit vložkus filmem. Nakonec jsem vlepil do kazety i na vložku plastické magnety a ejhle ono to drží. Zasunul jsem šíbr, nakalibroval matnici do stejné vzdálenosti od objektivu a ejhle, ono to fotí...