6X9 - velkoformát chudého muže

Jak to tak vypadá, stále jsem se ještě nenašel. SLR Minolta je perfektní pro focení v rodině a eventuelně nějakou naší obecní veselici s ní velice rád odfotím. Pohotovost jednoduchost kvalita. Prostě kouknout doostřit Cvak.
     Ale jsou chvíle v životě muže,kdy v člověku zavládne nostalgický duch, jenž chce tvořit pozvolna, zamyslet se nad každým pohybem a to s Minoltou nedokážu.  9X12 je báječný formát, ale jen tvorba kontaktů není úplně to ono. Chtěl bych si udělat fotku větší, takže jsem limitován svým zvětšovákem, což je Magnifax 4. Limit je něco na 6x9. Že by to mohla být Moskva 5? Chvíli to tak vypadalo, určitě to není špatný foťák a když se zaservisuje, dělá skutečně úžasné fotky.
     Ale co by dálkoměr mne neoslovil. Nějak jsem se nedokázal ztotožnit s obrazem v průhledovém hledáčku.
     Tak tedy něco s matnicí. Hledání našlo svůj cíl v Jhage 6x9 včetně rolkazety Rolex Patent.


Chybějící matnice už nebyl takový problém vzhledem k předchozím zkušenostem. Měděný plech upravený podle velikosti okénka vybrousit matnici , zkalibrovat s rovinou filmu a hurá fotit. Bohužel tak jednoduše to nešlo.
     Lamely clony, které jsou v této závěrce, která i po sto letech šlape naprosto přesně, jsou z papíru a bohužel byly zkroucené, takže clona vytvářela roztodivné tvary, ale kroužek to nebyl ani náhodou. Po několika rozebráních a složeních, lisování a bůhví čím ještě, jsem se vzdal a obrátil se na dobré přátele zda nemají clonu k tomuto. Bohudík měli a podarovali mne. Vyměnil jsem clonový kroužek a tentokrát to již bylo ono.... Krásné focení které bych doporučil každému pro ten zážitek z nostalgie. Navíc osum snímků je úplně akorát pro netrpělivce , který chce vědět jak mu to vyšlo. Jen jsem úplně nakonec musil vyladit rolku, která trochu škrábala filmy. A bonus, pasují mi na to filtry z flexaretu.

Hra na jistotu- Minolta SRT

Jak každý rozumný fotograf ví, hraní si se starými mašinkami je potěšení a slast, kterou nemůže nic nahradit. Ovšem sto a více leté stroje mají své mouchy a když potřebuje člověk jistý výsledek, měl by sáhnout do čerstvějších vod, neboť málo který poptavatel vašich fotografií má dost pochopení pro odpověď-zůstala mi viset závěrka, nemám.
     Tak i já jsem zalovil v čerstvých vodách a jako optimální se mi zjevil fotoaparát z roku 1976, vždyť já jsem také dobře fungující mladík, Minolta SRT 101. Tělo je plně manuální s TTL měřením a korekcí přesvícené oblohy. O objektivech Rokkor jsem slyšel jen samé superlativy líbila se mi i možnost předsklopení zrcátka a jediný zjevný problém byla absence rtuťové baterie 1.35V. Projel jsem net a zjistil že ji lze krásně nahradit zinkooxidovou baterií 1.4V do naslouchadel. Cha cha, mám ještě tři čtvrtě balení kdyby to někdo chtěl zkoušet.
     Mým lovištěm se stal server ebay.de kde se dá narazit na solidní foťáky za slušné ceny a hlavně v solidním stavu. Cenu si již přesně nepamatuji, ale po několika dramatických aukcích jsem asi ve tři ráno uspěl a za několik dní již trůnil nový krasavec na stole.

   Stříbrné tělo s pár naprosto nepostřehnutelnými škrábanci, navíc popsanými v popisu aukce. Na aukru by to zřejmě mělo titulek- nikdy nepoužitá.
   Objektiv byl k tělu jen jeden a to základní 50/1.8. Závěrka je plátěná, jen tak lehce mlaskne, takže se dají udržet časy okolo 15 a i na 10 si se sklopeným zrcátkem troufnu.
   Filtrový závit je 49 mm a tedy i širokáč jsem sháněl s tímto průměrem filtrů. Za cenu Minolty se záklaďákem a ještě malinko navíc byl Rokkor W 28/2.8 na  světě a je s ním pěkné focení.
Když je třeba hrát při rychlejším focení na jistotu, tedy Minolta.

   Jako u všech systémů je tady jen jeden problém. Mám málo peněz, abych si mohl koupit všechno.

Malý velký formát

Určitě jste si již všimli, jak nenápadně se začal zvětšovat můj formát negativu. Také jsem konečně dorazil pod křídla www.temnakomora.cz kde jsem zjistil, že čím větší tím lepší.
     Opět jsem se vrhl na aukro, kde jsem začal přihazovat na starší harmoniky jako šílený. Nakonec se  poštěstilo a přístroj neidentifikovaný za 255 Kč byl mým. Bohužel jsem byl tak nezkušený, že k prvnímu snímku byla ještě předlouhá cesta. Nicméně harmonika těsnila a závěrka i clona šlapaly dokonale, takže ostatní bylo jen otázkou informací.
     Jako první problém se vyjevilo, že přístroj je vlastně vzhledem k absenci matnice a kazet k nepotřebě.

Vzal jsem si kus papíru a začal si malovat, jak asi ten zadek s kazetou má vypadat. Po několika experimentech s překližkou a vlepováním planu- zatím jen fotopapíru do kazety oboustranou lepící páskou jsem vytvořil něco, co kupodivu funguje.
  Poměrně silně mne iritovalo vyndavání a zandavání matnice, šoupání kazety do drážek- evropský systém. O to více se mi zalíbil americký, kdy je matnice přitlačována k přístroji pružinami a po zaostření se pod tuto vsune kazeta, která je držena matnicí na svěřeném místě. Vytvořil jsem tedy rámečeek ve tvaru U, do kterého zapadl rám, v kterém je uchycena matnice.

Rám matnice má přesahy, o které se opírají konce pružin, které jsou v středu upevněny k rámu U.

Pružinová ocel byl poměrně problém, než jsem zaměřil svou pozornost na právě probíhající hrabání listí. Tam na hrabích se skrývá zásoba vhodné oceli.
     Nyní již jen zbývalo vytvořit kazetu. Zadní stanu jem udělal z hliníku, velikost odpovídá rámu s matnicí. Vyřízl jsem a složil rám ze tří kousků dřeva stejné tloušťky jako matnice a udělal do něj drážku pilkou na železo. V té se bude pohybovat šíbr. V horní části , jsem napříč dal širší prkénko, tloušťky akorát pod drážku a na něj přilepil chlupatou část suchého zipu, jako těsnění. Shora jsem vydlabal prostor pro kontratěsnění, tentokrát nalepené na překližce. Šíbr se naskytl v podobě plastu z velkého obalu od DVD.

Nyní zbývalo jen vymyslet jak uchytit vložkus filmem. Nakonec jsem vlepil do kazety i na vložku plastické magnety a ejhle ono to drží. Zasunul jsem šíbr, nakalibroval matnici do stejné vzdálenosti od objektivu a ejhle, ono to fotí...

Flexaret IV a

Flexaret byl mým dalším úlovkem. Toužil jsem zabřednout do vod středního formátu a očekával jsem od této dvouoké zrcadlovky že mi to umožní. Vyaukroval jsem si IVa, včetně tří filtrů a dvou párů předsádek. Mašinka potřebovala vyčistit matnici, jinak byla až na potah v dobrém stavu. Alespoň na pohled a procvak. K šroubkům držícím matnici se dostaneme po odlepení předního horního potahu, což tomu mému vrazilo pomyslný nůž do srdce. Vylepšil jsem jej tedy tím, že jsem jej potáhl kvalitní samolepicí tapetou v barvě dřeva. Není to žádný extra zázrak, ale je to lepší něž jak to bylo. Taktéž jsem ke své smůle zjistil, že čáry na matnici jsou  provedeny inkoustovou tužkou, takže jsem je musel obnovovat a po vyvolání prvního filmu došlo k zjištění že jsem matnici vložil zpátky obráceně takže ostřím kamsi .... no pryč.
      Časem se mi začalo zdát, že mé skvělé záběry zmizely v přístroji kamsi do temnoty. Prostě na snímku nebyly. Dlouhodobým pátráním jsem zjistil, že se mi počítadlo snímků občas vrátí na nulu. Opět jsem tedy sundal potah a vrhl se do zkoumání útrob Flexarety. Chybná byla pružina přitlačující blokování rohatky s čísly snímků. Doufal jsem, že vyčištění by mohlo stačit... marně. Za pomoci digitálu (abych trefil zpět) jsem započal rozborku onoho přitlačovadla. Vcelku to nebyl problém. Jen jsem musel sehnat novou pružinu. Disketa 3.5 mi pomohla a obětovala se. Už si přesně nepamatuji jak jsem ji musel přihnout, ale Flexa od té doby pracuje spolehlivě.... no jako flexa.
Je to to zařízení pod červenou matkou.

Expozimetr Exposimet

Expozimetr Exposimet

Metra Blansko

Dalším krokem v mé fotografické pouti byl nákup expozimetru, neboť se ukázalo, že odhad expozice s mými zkušenostmi v klasické fotografii přináší i dva zvětšovatelné obrázky z kinofilmu.

Zašel jsem do bazaru v Pardubicích a vybíral. Nakonec jsem odešel s Expozimetrem Exposimet v robustním celokovovém provedení a začal přemýšlet jak to podivné zařízení funguje.

Rafička expozimetru běhá v okénku, na jehož dně se nalézají dvě otočné stupnice. Jedna na které jsou umístěny černé a červené čárky. Když se otáčením tato čárka kryje s výchylkou rafičky expozimetru, tak na druhé otočné stupnici se objeví škála časů k jednotlivým clonám. Na spodní straně přístroje je umístěné vysvětlení k barvám časů.

Přední strana se odklápí při nízké hladině osvětlení.

Přes svůj věk expozimetr stále ještě funguje a navíc je to krásný kousek techniky.

Kodak Retina I

     Můj první fotoaparát, který jsem si koupil během školení, na kterém jsem přičichl poprvé ke kráse klasické fotografie. Jedná se o první Retinu typ 118, identický aparát používal sir Edmund Hillary, nebo nám bližší odbojová skupina Tří králů. Tito jej užívali k reprodukci plánů získaných v Plzeňské Škodovce. Fotoaparát byl včetně originálního návodu v českém jazyce, který obsahuje kouzelné poučky platné i dnes, které leckdy digitálním cvakačům unikají.
     Z počátku nefungovaly dlouhé časy, ale jak jsem kameru používal, začaly běhat i ty a dnes již je závěrka Compur naprosto bezporuchová, což u aparátu vyrobeného v roce 1938 potěší. Přístroj je krásně kompaktní potažený černou koží. Objektiv je Xenar 3.5 a kreslí velmi pěkně.Údaje o cloně a vzdálenosti jsou čitelné na dvou stupnicích viditelných jak při postavení přístroje vodorovně, tak na výšku.

Úskalím se však ukázalo být přetáčení filmu, které se nezablokovalo po přetočení políčka. Po opravení tohoto, docházelo k nepravidelnému chodu a trhání filmu, což byla dle internetového zdroje poměrně častá závada těchto kamer. Vrátil jsem tedy vše zpět do původní  podoby a využívám toho, že otočení knoflíku o jednu otáčku bezpečně odvine políčko snímku. Částečným problémem je absence dálkoměru a kvalita snímku závisí na kvalifikovaném odhadu vzdálenosti. Kdo se bojí, že by zkazil snímek, ten nalezne na spodní straně přístroje plnohodnotný počítač hloubky ostrosti.

Pozdrav čtenářům

Chtěl bych pozdravit všechny čtenáře, ať už náhodné, nebo ty kteří byli upozorněni na můj blog jinde. Na svých stránkách bych se chtěl prezentovat zejména jako milovník klasické černobílé fotografie a přístrojů kterými ji pořizuji. Mé stroje jsou ponejvíce poněkud archaické, vyžadující osobitý přístup ,neboť když se svou technikou nebojuji, nemám TEN pocit z fotografování.